8. kapitola

19.11.2014 19:33

 

Mycroft se utápěl v depresích. Život bez Gregoryho byl prázdný a bezcenný. Nebylo nic lepšího, než když se po dlouhém pracovním dni vrátil domů a přivítal ho Gregory objetím nebo sladkým polibkem. Uvědomoval si, že všechno je to nakonec jeho vina. Odstrkoval od sebe Gregoryho, až ho odstrčil úplně. Ztratil ho svou vlastní vinou, svou vlastní hloupostí.

Přestal počítat noci, které strávil zíráním na Gregoryho část postele či nošením jeho oblečení, které Greg zapomněl v prádelním koši. Byly to jediné předměty, které poukazovaly na to, že Gregory tu jednou bydlel a snad bude bydlet zas.

Jediné, co ho mohlo z jeho zoufalství zachránit, byl Sherlockův návrat. Pokud by Gregorymu vysvětlil důvod svého chování, možná by mu Gregory odpustil a vrátil se zpátky. Jenže možná by ho nenáviděl ještě víc a nadobro ho opustil.

Měl naději a držel se ji tak pevně, jak to jen šlo.

…

Mycroft zrovna pracoval na nějakých papírech, když se dveře do jeho kanceláře prudce a otevřely a dovnitř vstoupil jeho drahý bratr. Na tváři mu hrál úšklebek a Mycroft měl poprvé po dlouhé době chuť ho praštit do obličeje.

,,Proč si mě tak nutně potřeboval, bratře?” zeptal se Sherlock a svalil se do křesla naproti Mycroftovi.

,,Musíš se vrátit,” odpověděl jednoduše Mycroft.

Sherlock se pozorně zadíval na svého bratra. Měl pod očima černé kruhy, byl strnulý a bylo evidentní, že ho něco příšerně trápilo a že on byl nejspíše klíčem v řešení Mycroftových problémů. Ať se dělo cokoli, Mycroft byl z toho velmi špatný a Sherlock mu toho dlužil tolik, že byl odhodlaný udělat cokoli, o co jej jeho bratr požádá.

,,Proč to potřebuješ? Co se stalo?”

,,Nedokážu dál lhát Johnovi ani Hamishovi.”

Sherlock přimhouřil oči.

,,Ale to není jediný důvod. Kdyby byl, už bys mě zavolal dávno. O co jde, Mycrofte?” 

Mycroft si povzdychl a nepřítomně přejel prsty po svém snubním prstýnku. Sherlock jeho pohyby pozorně sledoval.

,,Udělal jsem chybu. Gregory, Gregory se trápil, myslel, že tvá smrt je jeho vina. Myslel, že kdyby se tehdy postavil svým nadřízeným, ty bys mohl žít.”

,,Je to idiot? Kdyby to udělal, mohl být bez práce a já potřebuju někoho, kdo mi bude nosit případy.”

Mycroft Sherlockův komentář moudře ignoroval a pokračoval dál.

,,Bylo těžké mu lhát, a tak jsem se od něj začal pomalu oddalovat. Trávil jsem více času v kanceláři a na služebních cestách. Měl jsem moc práce a přestal jsem Gregoryho vnímat. Stydím se za sebe. Přestal jsem mu říkat, že ho miluju. Přestal jsem ho líbat, nikdy jsem na něj nečekal a přijde z práce. Přehnal jsem to a odstrčil ho od sebe až moc. Před týdnem se odstěhoval. Jedna košile, Sherlocku, to je to, co po něm v našem domě zbylo.”

Mycroft měl v očích slzy a Sherlockovi ho bylo líto. Věděl, že svým odchodem zničí Johna a Hamishe, nikdy ale nevzal v úvahu, jaký to bude mít dopad na Mycrofta a Grega. Greg byl za něj až přehnaně zodpovědný, vědomí, že ho nemohl ochránit, muselo být pro Grega zdrcující.

Sherlock si připadal jako idiot, že na to nikdy nepomyslel. Byl ale odhodlaný svému bratrovi a Gregovi pomoc. Dlužil to Mycroftovi.

,,Vrátím se, stejně už jsem udělal, co se dalo. Promluvím s Gregem, ale nejprve si musím srovnat vlastní rodinu.”

,,Děkuji, Sherlocku,” přikývl Mycroft a v duchu zoufale doufal, že to vyjde.

,,Zkus mu zavolat a promluvit si s ním, ukaž mu, že o něj opravdu stojíš,” radil Sherlock a vysloužil si tak nadmíru překvapený pohled od Mycrofta.

Mycroft vděčně přikývl a Sherock odešel.

…

John seděl ve své ordinaci a plně si užíval krátké přestávky, která mu byla poskytnuta. Nevyspal se dobře, a aby toho nebylo málo, měl rovna dneska nejvíce pacientů. Život ho musí opravdu nenávidět.

Unaveně si promnul oči a doufal, že u brzy bude moci jít domů, kde na něj bude čekat teplý byt a teplá večeře. Hamish byl tak laskavý, že kdykoli on musel pracovat přesčasy, Hamish mu něco uvařil, aby neměl hlad.

Navíc teď, když si Hamish sám našel přítele, začal být šťastnější a ještě víc se snažil svému tátovi zpříjemnit a zjednodušit život. Jeho snahy byly marné, to ale neznamená, že je John neoceňoval.

Deset minut, které dostal na přestávku, rychle uběhlo a on se musel vrátit zpět k práci. Jen o minutu později se ozvalo zaklepání a dovnitř někdo vstoupil, John byl skloněný nad papíry, takže nevěděl, o koho se jedná. Jenže hlas, který se následně ozval, by poznal kdekoli.

,,Víš, že bys neměl tak pracovat. Jsi pak děsně utahaný a není s tebou žádná sranda.”

John naprosto ztuhnul a velmi pomalu se k němu otočil. Myslel si, že se mu to jen zdá, když se ale podíval do těch tolik známých ocelově modrých očí, věděl, že to není sen.

,,She—Sherlocku?” řekl John nevěřícně.

Sherlock přikývl, aby mu potvrdil, že se mu toto v žádném případě nezdá.

John vstal ze židle a velmi pomalu k němu šel. Čekal polibek, ale to se spletl. Asi patnáctkrát se spletl.

…

Hamish se vracel ze školy zpět domů, celou cestu si psal s Alexem, který mu neustále lichotil a snažil se ho rozesmát. Usmíval se proto jako zamilovaná puberťačka. Kromě Alexe přemýšlel nad tím, co udělá tátovi na večeři. Jenže jen chvilkově, pak jeho mysl opět zaplnil Alex.

S očima hypnotizujícíma obrazovku telefonu vešel dovnitř do obýváku.

,,Hamishi, jsem rád, že jsi doma,” řekl John a Hamish překvapeně zvedl hlavu.

Jeho táta byl doma, proč?

,,Tati, co děláš tak brzo doma?”

John se nadechoval k odpovědi, ale než stačil něco říct, do obýváku vešel Sherlock s kapesníkem přitisknutým k nosu, zatímco druhou rukou si přidržoval led na fialových tvářích.

,,T-Tati?!” vyjekl Hamish.

,,Oh, Hamishi, jak se máš?” usmál se na něj Sherlock. John, který stále seděl v křesle, ho probodával pohledem.

Hamish se dvakrát nadechl, nakonec se mu jen protočili oči a on se v bezvědomí svalil na zem.

,,Ty víš, jak na lidi, Sherlocku. Nejprve mě donutíš zmlátit tě a pak našeho syna uvedeš do bezvědomí,” povzdychl si John.

Sherlock nehybně stál na místě a zmateně se díval na svého syna. John k němu přešel a trochu ho propleskal po tvářích.

,,Misho? Slyšíš mě? Misho, probuď se!”

Chvíli to trvalo, ale nakonec se Hamish vzbudil.

,,Tati, ale jak?” ptal se zmateně Hamish.

,,Ano, Sherlocku, jak?”

,,Myslím, že vám dlužím vysvětlení,” povzdychl si Sherlock.

,,O tom ani nepochybuj,” odsekl John a pomohl Hamishovi na pohovku, aby si mohl lehnout a vzpamatovat se.

Sherlock i John si sedli do křesel a Sherlock začal vyprávět.